Vzpomínám, na to jak to vše začalo.    

Na podzim v roce 2000 mi můj táta sdělil (bydlela jsem s rodiči), že si pořídíme psa a bude to chodský pes. S mamčou jsme si říkaly pes a do paneláku, doma jsme měli kočku, no pomyslely jsme si své, ale tátovi jsme to nevymlouvaly. Přeci jen nám to nedalo, v té době internet teprve začínal, a strávili jsme hodně času před počítačem, abychom vlastně našli jak takový choďák vypadá a co je to zač.    

V lednu, to už jsme měli jakousi představu, jak by měl náš nový člen rodiny vypadat. Řeč o psovi nějak utichla. Na naše naléhání nám v únoru bylo oznámeno, že pes se bude jmenovat Brixi a dělají se mu papíry, jenže zase bylo ticho. Až 19.3.2001, to táta slaví svátek, nám zazvonil telefon. Volal táta a sdělil nám, že budeme mít psa. Volal během oslavy, opět jsme tomu s mamčou moc nevěřily.    

Slavný den nastal, byl to čtvrtek 29.3.2001, kdy jsme se s mamčou vydaly do Prahy, kde jsme měli sraz s tátou a jeli jsme si pro Tebe.        

Byl jsi taková roztomilá kulička, Tvůj chovatel nám vysvětlil co a jak a my si Tě naložili do krabice a vezli Tě autem domů. První noc jsi strávil s tátou v obýváku, táta na gauči Ty pod stolečkem. Ráno rodiče odešli do práce a já s Tebou zůstala doma sama a tak jsi se přemístil do pokojíčka vedle mojí postele. Po několika dnech mi dali ještě na hlídání 3.letou neteř Klárku.    

Jen jsi se probudil a zavrtěl, hned jsem s Tebou spěchala ven, hodně rychle jsi pochopil co znamená povel loužička. 

Vzpomínám, na to jak jsme zjistili, že nebudeš moci mít štěňata. Bylo nám doporučeno Tě vrátit zpět chovateli, že s Tebou budou jen problémy. Nikdy jsme nelitovali, že jsme si Tě nechali.

Vzpomínám, když jsi byl ještě malý, tak jsem Tě vzala v Liberci do města (aby jsi se socializoval), byl jsi strašně hezké štěně, každý na Tebe volal, ale Ty jsi šel jako frajer pěkně prostředkem s hlavou vztyčenou a lidí si nevšímal.

Vzpomínám, jak v květnu 2001 jsem Tě vzala na Valdštejnské slavnosti, kde se střílelo z děl, z pušek, byli tam koně, vůbec jsi se nebál. Mne ani nenapadlo, že by jsi mohl mít strach z toho rámusu.  

Vzpomínám, jak jsme na podzim roku 2001 začali spolu chodit na cvičák. Byl jsi chytrý pes, který se rychle učil. Trošku mazánek, který nechtěl zůstávat sám, když jsem Tě nechala přivázaného u stromu, tak jsi vyváděl. Ovšem s každým jsi byl hned kamarád.

Vzpomínám, jak v lednu 2002 jsme spolu, ještě s Ivetkou, jeli na psí víkend do Žandova. Tam jsi dostal svoje první diplomy a paní Lenka Fejerová o Tobě prohlásila „Argo Lifavo, malá živelná pohroma, ale pro paničku by dýchal“.  

Když už jsi trochu vyrostl, tak jsem Tě brala na výlety, jezdil jsi se mnou na psí tábory, psí dovolené. Někdy jsem Tě brala i na běžky. 

Vzpomínám, jak jsi nás doprovázel při Silvestrovských výstupech na Ještěd, táhnul jsi dětem ježdíky, kradl a do sněhu zahrabával rukavice a při cestě dolů jsi musel mít košík, protože se Ti nelíbilo, že jedeme moc rychle a chytal jsi nás za ruce a za nohy.

Vzpomínám, jak jsi rád cestoval. Do autobusu jsi se pohodlně vešel, když nebylo místo, tak jsi si ho tam udělal. Ve vlaku jsi zalezl pod sedačku a průvodčí zjistil, že ve vlaku cestuješ až když jsem si chtěla odskočit a Ty jsi začal vyvádět. Nejradši jsi cestoval autem, to jsi si lehl u spolujezdce na podlahu, občas olízl pánečkovi ruku a vydržel tak ležet celou cestu. 

Vzpomínám, jak jsme šli spolu na závody v canicrosu, v kategorii „příchozí“, kde jsme skončili druzí. Jak jsme spolu závodili na akcích pořádaných Kolodějskou smečkou, na cvičáku, o nejšikovnějšího psa, nikdy jsi nezkazil žádnou zábavu. 

Vzpomínám, jak jsme spolu jeli na psí tábor, ke konci tábora jsi měl složit zkoušku. Už nevím co jsi vyvedl, ale doporučili mi ať Ti dám ostnáč, měl jsi ho jen chviličku. Celý týden jsi se mnou za to nemluvil, zkoušku jsi samozřejmě udělal. 

Vzpomínám, jak na zkoušce při odložení jsi se šel podívat, kde jsem, proč jsem se Ti schovala. 

Vzpomínám, jak jsem se s tátou často hádala, že budeš u mne, že Ti nemá dávat ty buřty, že jsi zase přibral... 

Vzpomínám, jak jsem o Tebe měla strach, když jsi byl nemocný. Jak jsem se bála vloni na jaře, když jsi prodělal mrtvičku a špatně jsi chodil a motal jsi se. To jsi byl celý měsíc se mnou. Ráno jsem Tě vyvenčila, odvedla vedle k babičce, v poledne spěchala z práce domů, opět vyvenčila běžela zase do práce a odpoledne znovu venčení. Po schodech jsem Tě nosila, vždy jsem musela chvíli odpočívat, byl jsi strašně těžký. Po měsíci Ti bylo lépe a zase jsi běhal jako dříve. 

Vzpomínám, jak jsi mi chodil s mojí mamčou naproti k autobusu. Když jsi mě viděl, tak jsi začal vrtět ocasem a spěchal, věděl jsi, že mám v batohu pro Tebe něco dobrého. Jakou jsi měl radost, když jsem na chatě spala a ráno jsme šli „okolo“ na procházku. 

Vzpomínám, na ty poslední dny, na ten víkend, kdy jsi mi šel naproti jen kousek, na procházku jsme Tě nevzali, nebylo Ti dobře. 

Vzpomínám, na to poslední úterý, kdy jsi byl s našima na baráku a já z práce spěchala za Tebou.  

Vzpomínám, na tu poslední středu, to už jsi byl zase na chatě, když jsem cestou z práce vystoupila v Mníšku a běžela na chatu za Tebou a těšila se, že Tě zase uvidím, že zavrtíš ocasem. Večer jsme ještě zajeli na veterinu, nevím, myslela jsem si, že zase budeš fit, že zase budeš běhat.  

Vzpomínám, jak už jsem stála ve vchodě a šla domů, ale pak mne napadlo, že pojedu spát na chatu, běžela to říct tátovi dokud ještě stál s autem před domem. Sbalila si věci a spěchala za Tebou.  

Vzpomínám, jak jsem Tě vynesla z auta a donesla do chaty, asi jsi neměl sílu jít. 

Vzpomínám, jak jsem si natloukla zadek, když už jsem Tě nemohla unést, ale Tebe jsem nepustila. Položila jsem Tě na koberec, těžce jsi dýchal. 

Vzpomínám, jak jsem se večer vzbudila a šla za Tebou do obýváku, kde jsi spal, jak jsem Ti dávala napít, protože jsi nevstal. 

Vzpomínám, na to osudové ráno, jak jsi nechtěl prášky, které Ti veterinář předepsal.  

Vzpomínám, jak jsem říkala tátovi, že mu pomůžu s Tebou ven, aby jsi se vyvenčil než poběžím na autobus.  

Vzpomínám, že jsi ležel a koukal, na naše povely „vstaň a pojď se vyvenčit“ jsi vůbec nereagoval. Asi jsi věděl, že už nebudeš mít sílu se vrátit zpět.  

Vzpomínám si, jak jsem Ti říkala „Argánku bojuj, musíš bojovat“ vím, že by jsi strašně rád i toto mé přání splnil, ale už to nešlo, už jsi nemohl.   

Vzpomínám a jsem ráda, že jsem směla po Tvém boku prožít kus svého života.  

Vzpomínám a nikdy nezapomenu, byl jsi můj první PES a jediný Argo Lifavo aneb můj choďák z Liberce.

Argo děkuji.